Křest Ježíše.    

     Počátkem ledna si církev připomíná křest Ježíše, který je zaznamenán ve všech čtyřech evangeliích. Pokřtil jej Jan Křtitel, syn kněze Zachariáše a Alžběty; prorok, který žil v ústraní pouště a kriticky se vyjadřoval k poměrům v tehdejším židovském společenství. Za toto počínání byl uvězněn vládcem Herodem Antipou a později sťat.

Vyzýval k pokání a obrácení, křtil v řece Jordán. Také Ježíš za ním přišel, aby byl pokřtěn. Jan se však bránil .....ten který přichází za mnou, je silnější než já, nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi (Lk 3,16).

Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem jako výraz pokory, aby se tak naplnilo Boží slovo. Křtem začíná Ježíšovo veřejné působení. Křest je svátost duchovní obrody, v níž je pokřtěný člověk přijat do společenství církve.

Vyobrazení : Kristův křest, Piero della Francesca (1410-1492)


KÁZÁNÍ ÚVAHY

Nevěřící Tomáš

Slovní spojení nevěřící Tomáš jeběžné vyjádření o někom, kdo nevěří určité události, vyprávění nebo faktu. Je jím myšlen člověk, který se musí na vlastní oči přesvědčit. Tento výraz známe na základě vyprávění v Janově evangeliu (20.kap.) o vzkříšeném Ježíši, který přišel mezi své učedníky první den po sobotě a promluvil k nim: " Pokoj vám". Ukázal jim ruce a bok, kde ještě byly patrné rány po jeho ukřižování. Učedník Tomáš, zvaný Didymos (Dvojče), s nimi v tuto chvíli nebyl a když mu učedníci vyprávěli o tom, co se stalo, řekl: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím."

Když se Ježíš podruhé objevil v kruhu učedníků, vyzval Tomáše, aby se dotkl jeho ran na rukou a v boku se slovy: "Nepochybuj a věř. Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení jsou však ti, kteří neviděli, a uvěřili."

Ne všechny skutečnosti, se kterými se v životě setkáme, si můžeme racionálně zdůvodnit. Určité věci nás přesahují, nenajdeme pro ně vysvětlení, přesto náš život určují, dávají mu smysl a směr.

Život bez víry není životem. Víra je uvědomování si smyslu lidského života. Lev N. Tolstoj

Jedním z nejpřesvědčivějších projevů té bláznivé víry je rozumný život. Pavel Kosorin

Síla nebo slabost naší víry spočívá spíš v naší odvaze než v našem intelektu.

Luc de Clapiers de Vauvenargues.

Vyobrazení: Caravaggio, Nevěřící Tomáš ( 1602-3), Sanssouci, Postupim



Dvě postavy velikonočního příběhu

Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále; ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel. Matouš, 58-60

Velikonoční příběh o ukřižování Krista utváří postavy, prostřednictvím kterých se vypráví zvěst o smrti a zmrtvýchvstání, o přechodu ze smrti do života. Na jedné straně jsou to Ježíšovi přátelé -učedníci, příznivci, následovníci a na straně druhé ti, kteří nebyli Ježíšovi nakloněni - členové židovské rady, vládci, vojáci. Všichni se podílejí na příběhu, který si připomínají každoročně křesťané na celém světě. - Josef z Arimatie, člen židovské rady, vlivný a bohatý člověk, který nesouhlasil s odsouzením Ježíše, byl jeho tajným následovníkem. Osvědčil svoji statečnost, když si vyžádal u římského místodržícího Piláta Ježíšovo tělo, sundal jej z kříže a pohřbil v jeskynním hrobu. K Ježíšovi se tak veřejně přiznal. - Marie z Magdaly (město na břehu Genezaretského jezera) patřila k ženám, které ze svých prostředků podporovaly Ježíšovo veřejné působení. Když ji Ježíš uzdravil z nemoci, uvěřila jeho učení a stala se jeho následovnicí. S ostatními ženami sdílela poslední hodiny Ježíšova života, byla přítomna jeho ukřižování a smrti. Podle Janova evangelia se Marii u prázdného hrobu zjevil Kristus a požádal ji, aby své vidění oznámila učedníkům. Marie Magdalská svými skutky prokázala oddanost přesto, že se tím vydávala v nebezpečí.

Meditace

Když miluješ, už nejsi, co jsi býval

A nic už není jako dřív

Jinýma očima se na svět díváš

Jiná krev tepe v žilách tvých

A svěží vítr krajem vane

Jak ráda kráčím v stopách Tvých

Vždyť nablízku je nepoznané

A na dosah je Tajemství Markéta Hlasivcová, Křesťanská revue, 2004

Radost ze vzkříšeného Krista, která v nás probouzí naději v život věčný.

Vyobrazení: Pietro Perugino, Oplakávání Krista (1495), Palác Pitti, Florencie; Josef z Arimatie klečící vpravo dole, Marie Magdalská vlevo vedle Matky.


K počátku postní doby

     Tento měsíc vstupujeme do čtyřicetidenní postní doby, která nás směřuje k událostem velikonočního týdne. Začátkem tohoto období je Popeleční středa, která letos připadá na 9. března a které předchází lidový svátek masopustu plný veselí a dobrého jídla.

     O Popeleční středě se uděluje "popelec", kdy jsou věřící znamenáni popelem na čele na znamení pokání podle slov z knihy Genesis 3,19 "Prach jsi a v prach se navrátíš".

     Předobrazem postního období je biblické Podobenství o marnotratném synu z Lukášova evangelia, kterého otec vítá s radostí zpět po tom?, co syn všechno své dědictví promarnil ve světě, ale s pokáním se vrací ke své rodině.

Křesťané ctí postní dobu tím, že si odřeknou některé pokrmy s myšlenkou na ty, kterým se pokrmu v dostatku nedostává. Toto období je též ve znamení smíření s Bohem, s bližními, i se sebou samými.

"Člověče, vždyť ty víš, co je dobré a co se od tebe žádá: Jenom to, abys byl přímý a milosrdný a pokorně žil před Boží tváří." prorok Micheáš 6,8

Společně se starozákonním prorokem Micheášem si přejme, abychom postní dobu vnímali jako dny, které prožíváme před Boží tváří.

Vyobrazení: Návrat marnotratného syna, Rembrandt van Rijn, 1666



       Starozákonní kniha Soudců popisuje nelehkou situaci v době osídlování Palestiny. Izrael se utvářel v náboženský svaz dvanácti kmenů, ale byl ovlivňován a ohrožován svými sousedy, pohanskými Kenaánci, kteří tvořili vyspělou společnost, ale vyznávali kulty přírodních sil. Hrozilo, že Izrael ztratí svou výlučnost a jedinečnost a opustí Hospodina. Zkoušenému národu Hospodin sesílá vůdce (soudce) obdarované moudrostí a statečností, kteří brání svůj lid a dbají, aby nebyl porušován Hospodinův Zákon.

      V této bouřlivé době žila Debóra (hebr. včela), soudkyně a prorokyně, která pomáhala lidem řešit spory. Oznámila izraelskému vojevůdci Bárakovi Hospodinovo přání, aby vedl do boje vojsko o 10 000 mužích proti Kenaáncům, kteří však disponovali armádou s početní a technickou převahou (vlastnili např. zbraně ze železa, Izraelci dosáhli takové technické úrovně o několik století později). Debóra doprovázela Báraka do bitvy, který ji vyhrál, protože Hospodin stál na jeho straně. Ohlas této události najdeme v knize Přísloví (21. kp): "Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádný úradek, nic nesvede proti Hospodinu. Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina." - Sama Debora se stala předobrazem závěrečné kapitoly knihy Přísloví Chvála ženy statečné:" Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly, .... Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům." (Přísloví 31. kp.)

Vůči Bohu nemáme žádného nároku, my se máme vždy podrobovat jeho výroku! - Josef Eger

Vyobrazení: Gustave Doré, Prorokyně Debóra (1868), soukromá sbírka




Václavské náměstí 1, Praha, 110 00
Všechna práva vyhrazena 2021
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky